2 měsíce v Německu

Tak a je to tady! Dnes jsou to dva měsíce od toho, co jsem přijela do Německa. Nebudu lhát, ten čas opravdu šíleně utekl. Přijde mi, že to bylo skoro včera, kdy jsem sem přijela. Ještě mám před sebou sedm měsíců, ale to uteče jako nic. Navíc, když mám v prosinci volné poslední dva týdny + první týden v lednu. Budou to opravdu krátké měsíce na práci. :) Potom bych měla mít volno na Velikonoce, a to buď týden nebo dva koncem března, takže uvidíme. No a pak už jen dva měsíce a tradá domů. Nebudu lhát, už teď vím, že se mi bude po všech stýskat. Mám opravdu nejlepší host rodinu, na kterou jsem mohla narazit. Vlastně celý můj dosavadní pobyt mám spíš jako dovolenou, když nebudu počítat prázdniny, které děti měly v říjnu. HM se pořád strachuje, jestli toho nemám moc a jestli to je pro mě ok, pravdou ale je, že mám mnohem méně povinností, než bych měla doma nebo v jiné rodině. Je pro ní nejdůležitější, abych se co nejlépe postarala o Toničku a ona byla šťastná což si myslím, že se mi daří. Vše ostatní jde stranou.


Pořád se učím němčinu. Na jaře bych měla mít jazykovou zkoušku, tak ať odtamtud nejdu s prázdnou a aspoň něco, co mi takhle zůstane, si odsud odvezu. Řekla bych, že proti začátkům to je už mnohem lepší, dokonce mi už ani tak neotravuje nad tím sedět, haha. Ale i tak, angličtinu budu mít vždycky radši, to nic nezmění. Kdybych měla porovnat pokrok v těchto jazycích za moje působení tady, je to rozhodně angličtina, ačkoliv to může být divný. Je to hlavně tím, že tu mám spoustu času, takže můžu koukat na filmy/seriály a číst knížky. I tak mám ale spoustu času, tím pádem začnu chodit do fitka. Nejen, že se zabavím, ale udělám i něco pro sebe. Bohužel, tím, kde bydlíme si nemůžu moc vybírat, kdy bych tam chtěla jít a kdy ne. Navíc tady to prý většinou nefunguje tak, že si člověk koupí permanentku třeba na měsíc nebo jen jeden vstup, ale chtějí po něm podepsat smlouvu, která když se nehlídá, se pořád obnovuje. HM mi ale zavolala do jednoho centra a zjistila podmínky, které jsou super. Za 40€ mám 10 vstupů, musím ale absolvovat první hodinu s trenérem, která stojí 18€. Dělá se to tam prý proto, aby byli oni krytí, kdyby se mi cokoliv stalo, budu prostě odborně zaškolená. Když si to sečtu teď najednou, je to opravdu pálka. Budu ale chodit jednou týdně (víckrát se nedostanu, bohužel), někdy třeba dvakrát, když se budu mít jak dostat. Je to ale pořád lepší, než drátem do oka. Taky jsem překonala svojí ranní lenost a doma si začala jezdit alespoň na rotopedu. Na žehlicí prkno, které jsem si postavila před kolo, jsem si dala notebook a koukala u toho na film, tak mě to aspoň tak nenudilo. Samozřejmě, je pěkné ležet v posteli celý den, ale nemůžu domů přijet a vypadat jako prase před porážkou.

Tím, že jdu do sebe bych ale měla pravděpodobně upravit i svoje stravování, haha. Už dávno jsem vypustila své tolik oblíbené čokolády a brambůrky, ale pořád nemůžu odolat sladkým jídlům! :D Navíc, když si Tonda vyprosí minimálně jednou týdně palačinky (které dělám díky tomu opravdu delikátní) a pokaždé, když tady má kamarádku, tak HM dělá vafle. Já také zkoušela dělat ovocné knedlíky (z tvarohové těsta, na kynuté si tak úplně netroufám), které byly opravdu jak od maminky. Plus dokud jsme měli domácí jablka (úroda byla opravdu bohatá), tak jsem dělala štrůdl + s Toničkou pekla muffiny. Takže když si to shrneme - umím vařit, starat se o domácnost a postarat se o děti. Hned bych se mohla vdávat. :D Samozřejmě, že to je hlavně tím, že jsem takhle vychovaná a naučená z domova (děkuju mami a babi!), ale svůj podíl má na tom také to, že prostě MUSÍM, protože to nikdo jiný za mě neudělá. A já nejsem typ člověka, kterej by nechal rozdělané věci. Když vidím, že je v pračce vyprané prádlo, tak ho pověsím, i když jsem off a není moje. Stejně tak nádobí v myčce/na lince. Je jasné, že to prostě nenechám ležet. Jednou tady taky bydlím, tak musím fungovat jako člen domácnosti.

Mám také za sebou první velké nákupy, po kterých jsem se bála podívat na účet, ups. Když jsem se v Kaiserslauternu, kam jsem si nákupní výlet udělala, sešla se svou rodinou... HD jen vykulil oči a zeptal se mě, jestli vím, že máme normální auto a ne náklaďák. Samozřejmě vtipkoval, do auta jsme se vešli všichni i moje tašky. Moje rodina se v tom městě ještě sešla na kafe s přáteli, já pak přišla za nima. Štefan se na mě podíval, poplácal mě po rameni a řekl mi, že by chtěl mít zaměstnání jako já, aby byl tak bohatý, haha. Tuhle sobotu tam taky jedu, ale musím se držet! :D Musím se prostě donutit pochopit, že tady u nás na vesnici tolik pěkného oblečení nepotřebuju, do města toho mám dost a stejně teď už budu nosit kabát, takže když se nebude někde svlíkat, stejně nepůjde vidět, co mám na sobě. Uvidím tedy v sobotu, jestli své předsevzetí nenakupovat tolik dodržím. Uvidím se také ten den s Dafné, tak jsem zvědavá. Když jsme se viděly posledně, tak jsme si neměly moc co říct (alespoň mně to tak přišlo), možná to ale bylo tím, že jsem ten den ani neměla nějak extra náladu se s někým bavit. Prostě jsou dny, kdy si chci jít někam sama, nebo jenom zůstat v posteli a užít si přítomnost sebe sama. Pak jsou taky dny, kdy bych nejraději šla mezi co nejvíce lidí a prostě se bavila. A většinou je to tak, že dělám přesnej opak než to, co zrovna chci. Ale tak co už, to se prostě stává.

Nakonec vypíchnu pár věcí, které byly za ty dva měsíce tady opravdu nejsilnější.

Návštěva Mannheimu 

Opravdu moc pěkné město, alespoň co se uspořádání týče. Na nákupy mám radši ale Kaiserslautern. Kdybych se měla vybrat mezi těmito městy, tak je Kaiserslautern jasná výhra, líbí se mi prostě víc. Tím ale neříkám, že Mannheim není pěknej. Je nádhernej, Luisen Park je skvostnej, ale není to tak, že bych tam chtěla trávit všechny volné dny.

Halloween

Byl to pro mě opravdu jeden z mnoha zážitků, viděla jsem, jak ten den tráví někdo jiný. Taky jsem viděla perfektní výzdobu (kterou jsem si nakonec došla vyfotit!). Zrovna tam byl venku dědeček, tak mi říkal, že se mu to opravdu moc líbí, že má doma tímto alespoň kousek ze svojí Ameriky. A taky, že to v noci svítí! Bylo krásné vidět, jaké měl pro to nadšení. Přikládám tedy pár fotek, plus fotky Zámku duchů. Upřímně, až mě zase napadne, že uděláme něco hezkého, podívám se na fotky tohoto a určitě mě to rychle přejde. Celé odpoledne strávené nad vystřihováním kravin, blbostí a následovné lepení a dávání dohromady. Stálo mě to snad milion nervů (a že jsem momentálně opravdu nervově vyrovnanej člověk, kterého už jen tak něco nerozhodí, protože vím, že nemá cenu se rozčilovat) a jedno tričko, které jsem si pokydala lepidlem. Kromě na tričku skončilo ono lepidlo snad na polovině skládanky, takže jsem samozřejmě začala nadávat, Tonda se na mě podívala a výhružným hláskem mi řekla, že takhle se ale přeci nemluví. V tu chvíli jsem snad poprvé litovala, že mi rozumí ať řeknu cokoliv a nemůžu si zanadávat jak chci. :D
31. října, přesně na Halloween vzniklo také první jazykové nedorozumění, které ale bylo opravdu úsměvné. Už jsem šla s Tondou a Victorií zpátky domů, šly jsme z kopce. Obě jsem je držela, snažila se je tím brzdit, ale prd platný. Řekla jsem jim teda s radostí v hlase "Schneller!". No, chtěla bych vidět v tu chvíli svůj výraz, když se obě rozběhly. Koho by v tu chvíli napadlo, že si to nemůžu spojovat s anglickým 'slower'. Zakřičela jsem teda na celou ulici "stop", obě se zastavily a Tonda se začala smát, že jsem asi myslela 'langsamer'. Odkývala jsem jí to a řekla jim, ať teda jdou pomaleji, že je opravdu nebezpečné běhat z kopce. No, utahuje si ze mě ještě pořád, ať to příště řeknu radši česky a ona to řekne německy. :D

Pračka

Ach ano, nebyla bych správná Au Pair, kdybych na sebe v rodině nezanechala i nějakou takovou památku. V pátek jsem si chtěla vyprat. Vyprala jsem si bílé prádlo, zavěsila a chtěla pokračovat. Nacpala jsem do pračky tedy troje džíny + nějaká trička a tepláky, pračka narvaná. Ještě jsem ze sebe měla radost, že neperu tak naprázdno a neplýtvám tím pádem vodou. ALE co se nestalo. Po čase, který jsem měla vypočítaný, že pračka bude prát jsem se vydala dolů, s tím, že si to zas pěkně pověsím a zapnu si ještě barevné... A jak bude skvělé, že vše zas bude vyprané. Jenže se stala chyba. Otevřela jsem dveře do koupelny, podívala jsem se na pračku a tam blikala kontrolka servisu a na displeji svítilo číslo nějakého problému. V tu chvíli jsem si vážně myslela, že se skácím a že se mi zastavilo srdce. Chtělo se mi brečet a řvát, že se mi prostě stalo tohle. Samozřejmě jsem také přemýšlela, jak to sdělím svojí rodině, protože to prostě není věc, která by se stávala denně, o to je horší o tom mluvit. Samozřejmě, že vím, že mám skvělou rodinu a moc hezky se ke mně chovají, pořád jsem pro ně ale v podstatě cizí člověk, kterého zaměstnávají. No, odvahu jsem sbírala, než přišla HM z práce. Klasicky se vyptávala, jak jsme to zvládly, jak Tonda jedla a tak. Vše jsem jí řekla a pak jsem začala o tom, že mám jeden problém. Ona se zeptala jakej, já jí to teda s pokorou řekla. Odpověděla mi, že to bude v pohodě určitě, šla dolů, vyndala prádlo, které jsem tam měla uvězněné a zkusila jí zapnout znovu. Pračka prala půl hodiny, než se zase rozhodla stávkovat. V tu chvíli se mi udělalo opravdu zle, protože mi došlo, že to nebude nějaká chyba, která by tam naskočila omylem, ale něco mnohem vážnějšího.
Po tomhle zjištění jsem se HM začala vyptávat, jestli mám v pojištění které mi uzavřeli, i tuhle odpovědnost. Viděla jsem totiž už jak budu cálovat xxx euro za novou pračku. Opravdu to nebyl příjemný pocit a nikomu bych ho nepřála. Řekla mi, ať to neřeším, že to není moje chyba, že je to stroj a mohlo se to stát každému, že je jen smůla, že to vyšlo zrovna na mě. No, dobrý, moc mě to neuklidnilo, protože jsem si říkala, že se to večer může obrátit a bude to úplně jinak, zvlášť po tom, co přijde HD z práce. Ten přišel, na pračku se podíval, vyčistil filtr. Řekl mi, ať si z toho nedělám hlavu, že za to opravdu nemůžu a bude to v pohodě. Z filtru se vysypala spousta kamenů (Tonička sbírá vše co jí přijde do cesty) + pár chlupů z koupelnové předložky, kterou jsem vyprala na víc stupňů, než by se mělo (ano, už vím, že když to zapnu na 95° jako ručníky, že skoro všechny chlupy vypadají a já to budu muset zamaskovávat hřebenem). Byl si tak moc jistý, že chyba tkvěla v tom, že pračku znovu zapnul a ona... Nic.
Nedělala se tady z toho ale vůbec žádná věda. Bralo se to tak, že je to technika, která postupem času odejde. V pondělí přišel technik s tím, že se podívá, jestli se to vyplatí opravit nebo rovnou přiveze a připojí novou pračku. Díkybohu, závada nebyla tak velká, aby musela jít celá pračka pryč! Bylo to v nějaké trubičce, která pohání buben a postupem času se zmenšuje, až je tak maličká, že už ten buben neotočí. Chtělo se mi juchat, že jsem za závadu opravdu nemohla já. Nicméně bojím se teď na tu pračku jen podívat, haha.

Zuby

Není snad nic horšího než bolest zubů. O to víc, když tahle nepříjemná bolest přijde v zahraničí, kde je lékařská péče i přes pojištění prostě drahá. Zuby mě tu bolely dvakrát, z toho jednou dva dny v kuse, kdy jsem myslela, že opravdu budu muset poprosit HM, jestli by mě vzala k zubaři. Samozřejmě, mám tady uzavřené pojištění. Zuby v něm mám pojištěné do výše 1000€, což je pěkné. Nicméně i tak mám spoluúčast 50%, takže mě vyjde i tak levněji, abych si počkala až do Čech a tam si lékařskou péči zubařky celou zaplatila, protože jsem odhlášená z české pojišťovny. Navíc půjdu ke svojí paní zubařce, která mě zná odmalička, zná moje zuby a já taky vím co od ní můžu čekat a jak bude případný zákrok bolet. Navíc jí budu rozumět, takže nebudu potřebovat, aby mi někdo překládal co mě vlastně bolí a co mi odpovídá. Tím pádem se pokusím na prosinec/leden objednat, abych si vyřešila alespoň tu bolavou stranu pusy, aby mě to tu znovu nepostihlo a já opravdu nemusela zubaře vyhledat.

Počasí

Vážně nesnáším podzim a počasí, které je. Tady je snad už týden v kuse šílená mlha, přes kterou nejde vidět pomalu ani na krok, plus je k tomu neuvěřitelná zima. Vytáhla jsem teda už svojí čepici s bambulí, šálu a rukavice. Nestydím se za to, já nebudu mrznout a fakt nechci být nemocná, to mi zato nestojí.
Proč ale o počasí takhle píšu. Je jasné, že to nebude lepší a vlastně ani nevím, co čekám. V pondělí jsme ale s HM a holkama jely do Worms. Mlha šílená, ale když jsme jely tam, tak se to ještě dalo, protože bylo světlo. Jenže když se jelo zpátky... Nic horšího jsem snad ještě nezažila. Nebylo vůbec vidět, všichni, až na pár hazardérů jeli opravdu krokem. Kdyby šel u silnice člověk, opravdu by se dal lehce přehlídnout. HM byla nalepená na volantu, je sledovala silnici a říkala jí, když jsem viděla zákrutu, zúžení silnice, případně, když se moc blížila k pravému okraji. Opravdu to bylo šílené, jely jsme skoro dvojnásobný čas. Nemělo se cenu honit, nejdůležitější pro nás bylo, že dojedeme v pořádku a nic se nestane. Jak jsme ale zaparkovaly, opravdu jsem si oddychla a byla jsem ráda, že jsme doma. A to jinak jízdu autem opravdu miluju! Vážně, je neuvěřitelné, jak je těžké žít někde, kde není možnost hromadné dopravy. Kdybychom sedly například na vlak, je to v tomhle počasí nejen rychlejší, ale také bezpečnější. O důvod víc, proč se těším na jaro - zase si budu cestování autem naplno užívat.
Dneska je už ale krásně, řekla bych, že i celkem teplo na to, že je zima. A ráno mi HD u snídaně říkal, že by snad mělo být příští týden přes den 15° a v noci až 9°, tak uvidíme.

Pokud nevyjde kariéra, kterou si představuju, možná bych mohla být malířkou. :D

Tímto se zase loučím a přidávám jednu fotku, s důkazem, že jsem na zimu opravdu připravená, haha.