Mannheim

Po "náročném" týdnu, kdy jsem se opravu nepředřela, přišla sobota, která je určená na výletování! :) Opravdu si tady zatím přijdu spíš jak na dovolený, než že bych měla nějak extra pracovat. Nejde to ani srovnat s tím, co jsem zažila v Anglii. Užívám si to tady tedy tak, jak mi čas a počasí dovolí. Samozřejmě, že bych toho chtěla co nejvíce navštívit, využívám tedy toho dokud to půjde. Je mi jasné, že v zimě, až začne sněžit a bude opravdu zima, tak opravdu nebudu mít náladu na to, abych pobíhala někde po městě. Maximálně města, která se mi opravdu líbila, navštívím znovu, abych viděla, jak vypadají pod sněhem.

Sobotní výlet jsem ale neabsolvovala sama ani s mojí host rodinou. Psala jsem příspěvek do jedné facebookové skupiny, která je pro Au Pairky v Německu. Ozvala se mi Dafné, že bydlí kousek ode mě a je tady taky čerstvě. Dafné je z El Salvador, takže opravdu z dálky. Je to neskutečně milej a srdečnej člověk, úplně z ní sálá pozitivní energie hned na potkání. Bavíme se spolu anglicky, abychom si vůbec pokecaly - obecně mám pocit, že si tady spíš zlepším angličtinu než němčinu. Tu jsem opravdu ještě vůbec nepoužila, jen když se učím s mou host rodinou.

Společně jsme tedy prošly část města. Myslím si, že jsme stihly za celý den tak čtvrtku maximálně, ale i tak jsme byly unavené parádně a nohy nás opravdu bolely. Opravdu jsem byla ráda, že jsem nasedla do vlaku a mohla alespoň chvilku sedět, když jsem se vracela zpátky domů. Pořád jsem si ale počítala stanice, abych vystoupila správně. Měla jsem při cestě tam i zpátky jeden přestup, kterého jsem se opravdu bála, ale ve finále to byla brnkačka. Navíc mě můj HD uklidnil, že kdyby se cokoliv stalo a já jela někam jinam, tak ať zavolám, že pro mě přijede. Hlavně mu mám ale říct, jestli jsem zůstala v Německu nebo odjela za hranice, aby si vzal když tak svojí občanku, haha. Musím ale říct, že by asi nebylo těžké dojet někam jinam, protože například z Mannheimu, kde mimo jiné jelo mraky vlaků, jel i přímý vlak do Paříže, u kterého cedule hrdě hlásila, že tam člověk může být za 3 a čtvrt hodiny. No, kdyby už nic jiného, tak bych si udělala ještě jeden výlet. :D Nic z toho se ale nestalo a já zmákla obě cesty v pořádku. Co mě ale na cestě vlakem hooodně potěšilo - lístek se nekupoval klasicky u okýnka jako u nás, ale v automatu, kam si to člověk naťukal sám. Tím pádem to bylo mnohem jednodušší. Skutečnost, která mě ale určitě přivede do hrobu... To jsou ceny vlaků! Za včerejší jízdenku jsem platila cca 17€ a to jsem nejela nikam daleko. Nebudu lhát, peněženka mi opravdu brečela. Je to ale věc, se kterou se budu muset smířit, pokud chci něco vidět. :)

První oříšek přišel hned při příjezdu, S Dafné jsme se den předem domluvily, že se sejdeme v centru města, protože ona pojede od nich tramvají (ach, kéž bychom to tady taky měli) a já pojedu vlakem. Podívala jsem se tedy na google maps, abych přibližně tušila cestu a čas. Bylo to zhruba 15 minut chůze, měla jsem zatáčet jen jednou a být tam. Takže paráda, byla jsem odhodlaná to zvládnout, nezdálo se mi to vůbec těžký. JENŽE... Vylezla jsem z vlakového nádraží, rozhlídla jsem se a vypadalo to ABSOLUTNĚ jinak, než na mapě v internetu. Já se ale nevzdávám, řekla jsem si, že to zkusím, že snad nejsem tak blbá, abych nedorazila do centra. Navíc, když jsem měla času dost, protože mi Dafné psala, že jí spoj, kterým chtěla jet původně, ujel. Bloudila jsem tedy asi půl hodiny, šla všema možnýma uličkama a pořád nic. Vrátila jsem se tedy zpátky, navštívila informační centrum, ochotné slečny mi cestu vysvětlily, daly do ruky mapu a já mohla jít. Ve finále to opravdu bylo jako na mapě na internetu - jít ulicí dolů, zatočit a jít zase pořád rovně. Jenže to bych nebyla já, kdybych se nesnažila vymyslet si vlastní cestu. Zatočila jsem tedy o ulici dřív, než mi bylo řečeno a opět jsem bloudila. Navíc, ulice tu většinou v centru nemají normálně názvy, ale písmenko a číslo! To už jsem opravdu propadala zoufalství, protože už tak jsem měla zpoždění asi půl hodiny. Motala jsem se uličkama a světe div se - dorazila jsem na místo srazu!!! :D Už aspoň vím, že se nemůžu spoléhat jen na mapu dle internetu a mám vlézt do infocentra hned, když ho potkám. Už jen proto, že mapa, kterou jsem získala, se nám později opravdu hodila, když jsme hledaly cestu. :)

Fontána na Paradeplatz - centrum města.

Přivítaly jsme se, dohodly se co bude naší první zastávkou a vyrazily. Dafné mě ještě pochválila, že jsem vzala tu mapu, že se nám určitě bude hodit. No já prostě věděla, proč se ztratit. Chtěly jsme navštívit barokní zámek, ale bohužel, byl zrovna zavřený. Vyfotily jsme si ho tedy alespoň zvenku, když už nic jiného. :) Myslím si, že ale určitě bude uvnitř nádherný, takže snad se nám ho příště podaří navštívit i zevnitř.

Poté jsme pokračovaly, chtěly jsme jít ke katedrále. Tam jsme také došly, jenže se tam zrovna konala svatba. Stavbu jsem si tedy ani nefotila, protože po obou chodnících chodili svatebčané, takže jsme rovnou šly, abychom se tam příliš nemotaly. Došly jsme ke dvěma muzeím. Do jednoho jsme jen nakoukly, zjistily jsme, že za 3€ je expozice, kde je sotva 10 vitrín. To nám přišlo dost, tak jsme šly ke druhému, kde byla výstava o Egyptě. Tu jsme také zavrhly, že se raději půjdeme podívat ještě někam jinam. Sice začínalo pršet, ale nemá cenu vyhazovat peníze za něco, co nás nezajímá. Vracely jsme se pomalu do centra, abychom se přeci jenom schovaly před deštěm, který nás trápil celou dobu, ale hlavně abychom se najedly.

Ve městě jsme si naplnily hladovějící žaludky a domlouvaly se, kam se ještě podíváme. Sice opravdu nebylo hezky, ale nechtěly jsme jít jen po obchodech - kvůli tomu jsme tam nebyly. Podívaly jsme se na mapu, na internet a bylo jasno. Půjdeme do Luisenpark, který je minimálně na půl dne, aby si ho člověk v klidu prošel. Jistě, že by to bylo lepší za hezkého počasí, ale člověk si nevybere. Mně spíš bylo víc líto Dafné než sebe, protože ona měla chudák triko s dlouhým rukávem a přes to dvě bundy. Plus mi ještě říkala, že má pod kalhotama legíny, jaká jí byla ráno zima. Chudák není na naše klima zvyklá, takže se cítila jako my v zimě. Prý se těší až uvidí sníh, ale vzápětí se mě ptala, kdy už zase bude hezky. Svou odpovědí jsem jí moc nepotěšila, když jsem jí řekla, že hezky bude zase až na jaře, haha. Ale co bych přála všem - vidět její radost, když jí šla pára od pusy, když vydechla. Pak obláčky páry vydechovala pořád a smála se. Prostě nefalšované nadšení... :) Také se mě ptala jakou máme u nás v ČR měnu, jestli taky euro. Řekla jsem jí že ne, že máme českou korunu. Několikrát jsem jí to opakovala, protože se pořád ptala co máme... Až nakonec mi řekla, že chce, abych jí to řekla česky. Ona to po mně zopakovala, i hodnotu vždy zopakovala... A moc se jí naše peníze líbily! :)

Cestou do Luisenpark jsme se ještě zastavily na Friedrichplatz u Wasserturm - to byla nádhera! Opravdu jsme  toho byly obě dvě unešené. Svědčí o tom také to, že mám spoustu fotek ze všech možných úhlů. Byl parádní výhled, krásně zelená tráva, nádhera. Hrozně kouzelné místo.

Deštníky jsme vážně měly 80% celého dne. Ale to nám nebránilo v úsměvu. ;)

Po asi hodince pomalé chůze jsme konečně došly do Luisenpark. Zaplatily jsme vstupné a mohly jsme se kochat. Mně osobně to přišlo svým způsobem jako park, který je spojený ještě se ZOO. Všude byly krásné kytky, upravené trávníky, které byly opravdu zelené - nikde nebyla ani vypálená tráva z léta. Spousta laviček pro odpočinek, prolézačky pro děti, stánky s občerstvením. Jistě by se zde dal strávit celý den bez problémů. Navíc zde byl včera ještě den pro rodiny s dětmi, takže i spousta soutěží a zábavných vystoupení. Rozhodně bych všem, kteří by Mannheim chtěli navštívit, návštěvu tohoto parku doporučila! Opravdu se mi zde moc líbilo, až mě nakonec i mrzelo, že nemáme více času, abychom tam mohly být déle. Jistě by to stálo za to, plus navíc bychom se nemusely honit, abych já stihla vlak, kterým jsem měla naplánováno jet domů. Fotek mám z tohoto místa opravdu mraky, fotila jsem snad všechno, co nám přišlo do cesty. Mobil jsem tam prakticky nedala z ruky... A pokud jo, tak jen kvůli tomu, když se zrovna hodně rozpršelo. Co nás ale nejvíc naštvalo - když jsme odcházely, začínalo se vyjasňovat a udělalo se až horko! Jakoby takhle nemohlo být už od rána a ne až při odjezdu domů.

 U tohoto ptáka mi opravdu přišly vtipné jeho nohy, jak je má dlouhé, když sedí. Jakmile se pak postavil, už mi to přišlo normální, ale i tak.

Poslední naší zastávkou v parku byla čínská zahrada, která byla vážně nádherná! :) Kdybych měla říct, co se mi líbilo nejvíc, tak to bylo rozhodně tohle. Chci se tedy podívat, jestli nemáme v okolí ještě něco podobného, abychom si tam taky udělaly výlet. :)

Když jsme si prošly tuhle část, tak už byl čas odejít. Nenašly jsme východ, kterým jsme přišly, šly jsme tedy jiným. Nebylo to ale vůbec na škodu, protože jsme viděly ještě další kousek, který jsme ani nepotkaly. Tam byly jen květiny, ale bylo to tam vážně nádherné. :) Vážně se mi líbilo, že je už skoro říjen, ale pořád to tam krásně kvete!

Zpátky jsme se opět vracely jinou cestou, než kterou jsme přišly. Dokonce se nám nezdála tak dlouhá, protože jsme v dálce před sebou viděly Wasserturm. No, opak byl pravdou, cesta byla stejně dlouhá. My se vážně chtěly posadit, protože jsme byly neuvěřitelně unavené, ale ačkoliv již svítilo sluníčko, na lavičkách pořád stála voda. :) Táhly jsme se jako dva šneci a řekly jsme, že příště to uděláme rozhodně jinak, že toho bylo vážně moc na jeden den. Ale alespoň jsme si to užily! :) Navíc jsme viděly i tureckou svatbu - nebo spíše tanec ženicha a nevěsty. Turků je tady obecně hodně, jedno město je prý skoro jako druhý Istanbul, takže se němci stěhují pryč, protože tam s nimi nechtějí být. Tanec jsem si natočila, protože to není věc, která se vidí denně. Nebyla jsem ale rozhodně jediná, protože všichni, kteří jsme se na ně dívali drželi v ruce mobily, haha. A oni si to užívali! :) Opravdu na nich byla vidět radost jakou jim jejich tanec dává.

V dálce je Wasserturm.

Na nádraží jsem musela podchodem, který mi přišel opravdu strašidelný. Nemám ráda taková místa, kde smrdí moč, moc lidí tam není a člověk neví, kdo vybafne za rohem. Chtěla jsem si to tam vyfotit, ale opravdu jsem na to čas neměla, pelášila jsem, abych byla co nejrychleji venku a nic se mi nestalo. Příště zkusím přejít na druhou stranu, tam to snad půjde přejít normálně přes silnici. Do toho podchodu totiž opravdu nechci víckrát v životě vkročit. Vůbec jsem tam neměla dobrý pocit. Naštěstí se mi ale nic nestalo a já už po chvilce seděla ve vlaku, abych mohla jet domů a konečně si zaslouženě odpočinout. 

Turecká svatba. :)