Všechno dohromady

Prvně všem přeju krásný nový rok! Jděte si za svými sny a plňte si je, protože je to vážně jedna z nejdůležitějších věcí, na které v životě záleží. Když budete dělat to, co chcete, ukáže se to i v ostatních částech vašeho života.

Tak se téměř po sto letech neaktivnosti zase hlásím. Nebudu se na nic vymlouvat, neměla jsem náladu nic psát, tím pádem jsem se do ničeho nechtěla nutit. Nebylo to tedy ani o tom, že by o čem psát nebylo, téma se vždycky najde. Například oslavy svatého Martina, možná tedy o tom napíšu samostatný článek – zase je to něco, co se u nás tak nějak neprožívá.

Kromě mých milovaných nákupních výletů (při kterých si ze mě HD dělá vždy srandu, že jsem vše vykoupila, ups..) jsem na žádném zajímavějším ani nebyla. Je zima (ačkoliv tady svítí sluníčko) a já jsem prostě jak medvěd. Nejradši bych v tomhle období zalezla někam do nory a rozhodně nevylézala ven. Tady sice nasněžilo jen jednou a to opravdu maximálně 1 centimetr, který byl do večera pryč, ale vzduch je studený. Opravdu se těším minimálně na březen, kdy zima bude ustupovat, všechno začne pomalu kvéct a tak. Myslím, že nejen já budu mít mnohem více energie a chuť něco dělat. Nejedná se jen o poznávání zajímavých míst v okolí, ale i o to jít se třeba jen na hoďku projít tady do přírody. Ne že bych si teda to pusto kolem mě extra zamilovala, ale být na čerstvém vzduchu je fajn, plus si vzít třeba knihu a číst si, což teď nejde. A hlavně i čas bude utíkat rychleji! :)

Včera jsem se vrátila do Německa po dovolené, kterou jsem měla tři týdny. Musím říct, že jsem se zpátky opravdu těšila, přeci jenom, jsem zvyklá mít už nějaký svůj režim atd. Plus je sice pěkné nic nedělat, ale koncem dovolené mě to už začínalo nudit. Dneska sice nepracuju, den tedy neutíká tak rychle, ale na zítřek se opravdu těším. Až půjdu Tondu vyzvednout na autobus, připravím oběd a budeme si hrát nebo něco tvořit. Plus bychom pak měly ještě s HM jet na kratší výlet do Frankenthalu, takže se opravdu moc těším. :) Kdo ví, třeba nebudu mít náladu na lítání po obchodech (neměla bych mít, dala jsem si předsevzetí, že nebudu tolik utrácet za hadry!) a třeba i něco nafotím, tak uvidíme, jestli vůbec pojedem.

Abych se ale ještě vrátila k cestě zpátky. Cestování autobusem jsem si nikdy nezamilovala a myslím, že už se tomu tak ani nestane. Teď nemluvím o tom, že se mi při jízdě autobusem, když si nevezmu léky, dělá zle od žaludku. Nejsem s tímhle problémem jediná, ani to není nic, co by se nedalo vyřešit. Naštěstí (a teď klepu na dřevo) mi prášky pokaždé pomohly a tím pádem jsem nikdy nezvracela. To, o čem chci psát, jsou spolucestující v autobuse. Já chápu, že pokaždé se v autobuse, kterým jede více lidí, najde někdo, kdo je svým způsobem rušitel. Když se ale v jednom autobusu sejdou hned takoví lidé dva, navíc, když v autobuse bylo spoustu volných míst, tak to je vážně něco. Všechno začalo tím, že po přejezdu hranic se v autobuse najednou rozsvítilo a stevardka hlásila, že bude hraniční kontrola, ať si připravíme doklady. Já si tedy nachystala občanku, oblékla jsem si svetr (myslela jsem si, že se půjdeme zaregistrovat do nějaké budovy, jako tomu bylo, když jsem jela autobusem z Anglie) a čekala jsem co bude dál. Nic se nedělo, tak jsem si říkala, že tam je toho tedy asi moc, přeci jenom, míjeli jsme dva další autobusy. Pak jsem se ale znovu podívala a vepředu byli dva policisté, kteří kontrolovali doklady přímo v autobuse. Tím líp, vysvlékla jsem si svetr a čekala jsem, až dojde řada na mě. No ale v tom to začalo s tím jedním spolucestujícím. Mladej kluk, věk hádám tak 17, maximálně 18 let. Na celej autobus vykřikoval o tom, jak je islám a muslimové šílenej, že jsme zpátky v pravěku, slovník měl opravdu horší jak dlaždič. Také nadával na Německo a jeho politiku. Vykřikoval česky, občas to míchal s angličtinou, které jsem se ale opravdu musela smát. Myslím si, že byl pravděpodobně i připitej, těžko říct. To nic ale nemění na faktu, že jeho chování bylo opravdu hloupé. Samozřejmě, každý si o téhle problematice může myslet svoje, každý má nějaký názor, i já ho mám. Nikdo by ale neměl být natolik hloupej, aby to vykřikoval veřejně a dělal jak tomu rozumí. Po chvilce ho ten jeden policista okřikl, že pokud chce, tak ho může otočit a on pojede zpátky do Prahy, ať se tedy uklidní. On se mu omluvil, chvilku byl klid. Policisté odešli s pár doklady, aby si to ještě někde ověřili, my tam tedy pořád stáli. A ten chlapec začal zase nanovo. Lidé v autobuse se tomu už jen smáli, jeden pán na něj zakřičel, ať mlčí, že to nikoho nezajímá. Upřímně jsem se divila, že například řidič autobusu mu nic neřekl, ale nebudu nikoho soudit. No a v tu chvíli, kdy byl v nejlepším, se policisté vrátili zpátky do autobusu, aby vrátili doklady svým majitelům. Ten, který toho kluka už jednou napomínal, šel rovnou k němu. Samozřejmě se hned všichni otáčeli, protože všechny zajímalo, co se teď bude dít. Policista mu řekl, ať si okamžitě zabalí všechny věci, že jde s nima a ve své cestě nepokračuje. On se mu zase začal omlouvat, že to už opravdu neudělá a bude ticho. Marná snaha, bylo mu řečeno, že již jednu šanci dostal. Musel si tedy sbalit svůj batoh, byla mu nasazena želízka a byl z autobusu vyveden. No, každý svého štěstí strůjcem. Rozhodně bych ale nechtěla být na místě jeho rodičů, až jim bude synáček volat, že zůstal díky svému chování na hranicích.

Druhým „narušitelem“ nebylo nic až tak vážného. Byl to pán, který seděl za mnou a tak hrozně chrápal! Fakt to bylo, jako kdyby řezal dříví v lese. Neměla jsem tedy nic ze spánku, byla jsem akorát tak otrávená, ale co už. Spolucestující si člověk nevybere. Zbytek cesty proběhl bez problémů, měli jsme akorát kvůli kontrole asi půl hodiny zpoždění. HD mi hned na nádraží koupil kafe a jelo se domů. Vážně jsem se těšila do postele, protože jsem neusnula ani během dne, a zrovna jsem i brzo vstávala.

Také jsem udělala rozhodnutí, a to to, že jazykovou zkoušku z němčiny pravděpodobně odpískám. Já neříkám, že by nebylo super mít certifikát z jazyka, určitě bych ho v budoucnu využila, navíc, i v životopise to vypadá lépe, ale mě ten jazyk absolutně nebaví. A když mě něco nebaví, tak nemám ani žádnou motivaci se to učit a snažit se. Byla tady doba, kdy jsem němčinu měla opravdu ráda a dala bych cokoliv za to, abych jí plynule mluvila, ta doba je ale dávno pryč. Nechci to nikomu dávat za vinu, to vůbec ne, ale myslím si, že za to svým způsobem může moje bývalá učitelka na střední, která neměla příliš snahy nás něco naučit, dala nám opisovat slovíčka do sešitu a zmizela si zpátky do kabinetu. Nechci nikoho obvinit, to vůbec ne, ale když se něco takového děje, tak ta chuť prostě přejde. Budu tedy v učení se němčiny pokračovat stylem, abych se domluvila v běžné konverzaci, ale víc asi ne. Fakt ten jazyk tak nemiluju, abych nad tím seděla a hustila ho do sebe.

Co je ale hlavní a budu tomu pravděpodobně věnovat také samostatnej článek – při mé dovolené v Čechách jsem byla v agentuře Coolagent ohledně pohovoru a psychologických testů skrz Ameriku. Vše klaplo, takže už jen doplním profil, napíšu zase email do agentury, oni všechno ověří a pošlou to americké straně. Vážně se těším, konečně tohle všechno začíná! A pak už jen čekat na tu správnou rodinu.

Slibuji, že se ozvu dřív, než posledně!

Moje stránka na facebooku :)