Kaiserslautern

Další týden je za mnou, yaay. V sobotu jsem navštívila opět Kaiserslautern, přijela tam za mnou i Dafné a musím tedy říct, že to bylo o 100% lepší jak posledně. Možná to tedy bylo způsobené tím, že bylo posledně něco ve vzduchu, těžko říct. Každopádně jsem ráda, že to takhle dopadlo.

Než jsem ale jela na výlet, absolvovala jsem s Janinou doučování z matiky. Její učitelku, je které chodí, jsem si představovala jako starou neupravenou ženskou, prostě klasickou matikářku. O to víc jsem byla překvapená, když nám otevřela sympatická blondýnka, které mohlo být maximálně tak 35. Musím říct, že tak energického člověka jsem už dlouho nepotkala. Sršel z ní obrovskej optimismus a nadšení. Nabídla nám hned ve dveřích kafe a chovala se hrozně mile. Je to prý Polka a žila pár let i v Čechách. Kromě matematiky umí plynně anglicky, německy, francouzsky a domluví se španělsky a česky. Kdo by nechtěl být na jejím místě, že.

Po doučování nás HD vyzvedl a odvezl Janinu na další doučování. Mě pak rovnou vzal do Kaiserslauternu, protože tam měl stejně cestu. Já alespoň ušetřila za vlak, což se vždycky hodí. Dokonce byl tak hodnej a řekl mi, ať dojdu pro Dafné na nádraží, kde jsme se měly sejít, že nás odveze dolů do centra, když tam má stejně cestu. Tím pádem ušetřené kroky, den nemohl vypadat líp! :D

Jako první jsme s Dafné zamířily do nákupáku, hlavně kvůli Primarku, haha. Tam jsme zas strávily asi dvě hodiny, ups. Ono když tam jsou 3 patra a tolik věcí, tak to prostě chvilku zabere a nejde s tím nic dělat. Nejhorší na tom je ale fakt, že si člověk může vzít do kabinky pouze 8 věcí. Je šílené to nakombinovat, aby to vyšlo a člověk si vzal to, co má k sobě pasovat. Mně to vyšlo naštěstí jen na dvakrát. Nesnáším, když se musím pokaždé svlékat a znovu oblékat. Navíc, když vím, že si stejně všechno nevezmu. Nicméně, vyzkoušela jsem co jsem potřebovala, rozhodla se co opravdu potřebuju a tradá, nechala jsem tam jenom 30€!!! :D A dokonce v tom mám už dárek pro sestru k Vánocům a pro HM k narozeninám. Dodržela jsem své předsevzetí, z čehož mám vážně radost. U kas byla kilometrová fronta, ale postupovala naštěstí celkem rychle. V tu chvíli se ale stala hrozná věc. Prodavač se mě zeptal, jestli bylo všechno okay. Tak jsem mu to odkejvala a s co nejlepším německým přízvukem jsem mu řekla, že ano a chci platit kartou. Okay, naťukal to tam, já strčila kartu do terminálu... A nic. Nevadí, druhej pokus. Dala jsem jí tam znovu, zadala pin a v tu chvíli jsem nevěděla, jestli jsem se nepřecvakla. On mě začal přesvědčovat, jestli nechci platit hotově. To ale neměl dělat, nerozuměla jsem mu ani ň. Krčila jsem teda obočí, ptala se "was?" A on mi to říkal znovu - opět bezúspěšně. V tu chvíli mu teda muselo dojít, že fakt nejsem Němka a o přízvuk jsem se jen snažila. :D Řekl mi to tedy anglicky a já si v tu chvíli přišla jak idiot, že jsem mu fakt nerozuměla. Naštěstí to nebyl žádnej krasavec, ale odbarvenej černoch, tak mě to ani netrápilo. Já mu teda řekla, jestli můžem naposledy zkusit kartu, že hotovostí platit nechci. On tedy zavolal nějakou ženskou, že má rozbitej terminál. Ona mu řekla, že ho má v pořádku, že je to jen přetížené, protože všichni platí kartama. Přišlo mi to fakt jako blbost, protože co budou pak dělat až budou Vánoce a těch nákupů bude minimálně jednou tolik? Vytasila jsem teda hotovost, naštěstí nákup nestál tolik jako posledně. Je mi jasné, jak nadšeně by se tvářil, kdybych řekla, že tolik nemám a nákup teda nechci. 

Po nákupních maratonu v Primarku, kdy jsme byly obě stahané a unavené jsme měly vážně hroznej hlad. Hned jak jsme vyšly z obchodu, tak jsme viděly Running Sushi, Dafné div netekla slina. :D Řekla mi, ať se kouknu, jestli mají i něco vege, co bych jedla. Prý by si ona tady celkem něco dala, ale klidně se mi podvolí. No, já rychle očima přejela nabídku, vybrala jsem si nudle s jarními závitky. Ňam! A opět jsem měla velké oči, kdy jsem neodhadla, kolik toho jsem ve skutečnosti schopná sníst. Za 3€ byla malá porce, za 5€ velká. No, samozřejmě, že jsem uvažovala tak, že když už si to jednou budu kupovat, tak samozřejmě rovnou radši 2€ přidám a budu toho mít víc! A opět se mi to vymstilo. Měla bych se poučit, že toho prostě tolik nesním, haha. Dostala jsem opravdu velkou krabici s nudlema, kde byly 4 rolky. Koukala jsem na to jak blázen, fakt jsem musela vypadat jako nenažranec, haha. Dafné si koupila své sushi a šly jsme se posadit. Budu upřímná, snědla jsem půlku a už jsem měla žaludek úplně plnej. Nabídla jsem teda Dafné, že to může dojíst, pokud má chuť. Ona že jo, že klidně. Vzala si teda ode mě krabičku, dala si do pusy dvakrát vidličku a krabičku mi vrátila s tím, že je to příliš pálivé. Nevadí, já nudle zavřela a dla v sáčku do kabelky. Přeci jenom, když toho bylo tolik, tak mi bylo líto to hned vyhodit. Stejně to v koši skončilo, protože studené to už bylo vážně hnusné. No, pokud si tam ještě někdy něco dám, tak hlavně malou porci a radši si pak koupím ještě preclík, když mi to nebude stačit.

Zbytek odpoledne jsme strávily jen tak poflakováním a lezením po obchodech. Já si utahovala z Dafné výšky, naštěstí to brala s humorem. :D Vtipné bylo, když si vybírala bundu na zimu, která byla pověšená tak vysoko, že i já jsem si musela stoupnout na špičky a to nejsem žádnej trpaslík. Podívala se na mě, s tím, že asi vím, co bude potřebovat, haha. Tak jsem schválně řekla, že ne. Začala se smát a poprosila mě, jestli bych jí mohla sundat tu bundu, aby jí zkusila. :D Tak jasně, že jsem jí pomohla, od čeho má vyšší kamarádky, no ne? :D Já jí taky dobře využiju, až mi něco spadne a budu líná se sehnout - přeci jenom, ona je k zemi níž. Určitě by byla dobrá ve sbírání hub - já v tom taky byla dobrá, dokud jsem byla malá a viděla jsem na zem líp. Bundu si nakonec nekoupila, protože jí neseděla. Nevadí, tak jí sežene třeba někde jinde ještě. Ona hlavně chtěla nějaké oblečení na zimu, abych jí s tím pomohla, že vím, co tady potřebuje. No, vím... Vím, co využiju já, ale je jasné, že je to jiné jak u ní, protože nejsem tak zimomřivá. Ona už v říjnu nosila dvě bundy a svetr. Věřím ale tomu, že si zvykne, jak tady bude dýl. Další věcí, co chtěla sehnat, byly boty na zimu. No, nohu sice malou nemá, ale jak je malá celkově, tak vysoké kozačky jí ještě zmenšovaly a nízké se jí nelíbily. Vybrala si nakonec v dětském oddělení v Primarku (když jsem jí tam posílala pro čepici, protože má i menší hlavu, tak mi nevěřila!! :D ). Seděly jí perfektně, ale rozhodla se ještě počkat, že se kouknem ještě jinde. Okay, bez problémů, měly jsme celej den. Jenže co se nestalo? Když jsme se pro ně vrátily, tak už nebyly. Tak nejen, že je bez teplé bundy, ale i bez bot. Nicméně, počasí se umoudřilo, sice fouká vítr, ale jinak zima ani moc není. Tak to snad ještě chvilku vydrží v tom, co má! :D

Čím jsem byla hoodně překvapená. Už posledně jsem si všimla, že je ve městě spousta žebráků. Co mě ale překvapilo... Ne to, že tam zase byli, ale to, že byli na stejném místě. Jako kdyby to svoje místo mělo pronajmutý, haha. Abych byla upřímná... Není mi příjemné chodit kolem nich s plnýma taškama, kafem v ruce, ale otázkou je, kteří opravdu pomoc potřebují, využijí jí normálně a kteří půjdou a koupí si za to alkohol? Jeden měl na ceduli napsáno, že chce peníze na jídlo. Měl kolem sebe spoustu sáčků z pekárny s pečivem, nevypadal nadšeně, když mu lidi rovnou jídlo donesli. Z toho šlo teda jednoduše usoudit, že mu nejde o jídlo, ale o peníze, které vyžebrá. :) Stejně tak paní, která tam seděla s fotkou dítěte. Ráno držela fotku černouška, odpoledne bělocha. No, udělala jsem si o tom obrázek pěkně rychle, ale to jsem prostě já - jsem až moc citlivá. 

Nakonec jsme si koupily kafe na cestu a šly jsme pomalu na vlak. :) Začínalo se stmívat a některé uličky opravdu nejsou příliš pěkné. Otázkou je, jestli je nádraží vážně bezpečnější. Rozhodně to tam ale nenahání takovou hrůzu, jako místa, kde to ani není osvětlené. Měly jsme ale štěstí na západ slunce. Akorát když jsme došly k nádražní budově, tak byly na obloze červánky. Byla to opravdu nádhera a nemohla jsem od toho odtrhnout pohled, jak se mi to líbilo, když se obloha víc a víc červenala. Nemohla jsem se ale kochat zas až tak dlouho, protože nám za 15 minut měl jet vlak. To byla taky kovbojka!!! :D Můj vlak odjížděl v 17:38, vlak Dafné v 17:33. Na tom by nebylo nic zvláštního, jenže ty vlaky měly jet ze stejného nástupiště. To je taky normální, jádro mého "problému" bylo úplně v něčem jiném. Na odjezdové tabuli, která byla na nástupišti byl napsanej můj vlak, jeden vlak tam i stál. Bylo 17:15, takže jsem to vážně nechápala. Nedokázala jsem pochopit, proč tam není vlak Dafné, které odjížděl o 5 minut dřív!! Navíc, na vlaku bylo jiné číslo, než jsem já potřebovala. Pobíhala jsem po nástupišti, zoufalá, chtělo se mi brečet, že tam budu muset přenocovat. :D Dafné mě uklidňovala, že je to určitě můj vlak, že jí to jede odjinud. Samozřejmě, že jsem si nedala říct, to bych nebyla já. Nakonec jsem viděla strojvedoucího, měl otevřené okýnko. Zeptala jsem se ho, jestli ten vlak jede do města, které jsem potřebovala... A bingo! Vlak tam jel. No já měla radost, že můžu nastoupit. :D Rozloučila jsem se teda s Dafné a do vlaku nastoupila. Nasadila jsem si sluchátka, vlak měl ještě pár minut do odjezdu, tak jsem čekala. 

Poslední problém nastal cestou. Vlak odjel na minutu přesně, měla jsem do své stanice dojet v 18:06. V 18:03 jsem se začala pomalu chystat, že za chvilku vystupuju. Jenže... Na liště, kde se ukazovala následující stanice svítila úplně jiná. V tu chvíli jsem měla hnedle infarkt, protože jsem se bála, že jsem přejela. Už jsem si říkala, že teda ještě chvilku pojedu, kdyby náhodou a pak při nejhorším někde vystoupím, zavolám své host rodině a řeknu, že jsem dojela tam a tam. Smířená s osudem jsem se zase posadila, počkala si až nastoupí lidi, podívala se s nadějí na tabuli... A jasně, moje stanice. Přísahám, že kdyby nebyl vlak plnej, začnu juchat, jakou jsem měla radost. Spokojená jsem vystoupila, když vlak zastavil a šla jsem čekat až přijede můj HD, aby mě stáhnul domů autem. Posadila jsem se na lavičku, sluchátka jsem radši vyndala, abych slyšela všechny podezřelé zvuky a hrála si hru na mobilu. Když v tom ke mně přišel nějakej kluk a ptal se, jestli mluvím anglicky. Já mu odpověděla, že jasně, co potřebuje. A on mi podával mobil, že zavolat taxi, že nemluví moc německy. Tak jsem se začala smát, že bych mu ráda pomohla, ale moje němčina na tom není určitě o moc lépe. :D Nakonec mu pomohli nějací kluci (kteří mi vážně naháněli strach) a taxi mu objednali. Zjistila jsem, že ten kluk je Francouz, je tu 4 měsíce a pracuje někde v restauraci. Alespoň jsem tam ten čas netrávila sama, vyjukaná z těch vedle, kteří opravdu vypadali pochybně, haha. HM mě upozorňovala, že hlavně na tomhle nádrží je spousta dealerů, že se mi může stát, že mi budou nabízet drogy. No, pravděpodobně nevypadám jak potencionální narkoman. Nebyla jsem tam prvně a ještě mi nikdo nic nenabídl. :D :D 

Přesto, že ten kluk byl fajn, tak jsem už vážně odpočítávala minuty, kdy budu vyzvednutá. Byla jsem unavená, hladová, chtělo se mi na záchod. Vážně skvělá kombinace. Když jsem teda viděla naše auto, rychle jsem vyskočila z lavičky, skoro se ani nerozloučila a nastoupila, abychom už byli doma. Vážně jsem se těšila.

Tenhle víkend nikam nepojedu, HM slaví oba dva dny narozky. Takže nejen, že jsem taky pozvaná, ale hlavně je nechci obtěžovat s tím, že potřebuju zavést na nádraží a pak zase vyzvednout. Můžu se alespoň věnovat svým věcem, protože celou dobu nahoře taky být nechci. Možná dopíšu teda i články, které mám v plánu (aspoň teda doufám, haha).

Všem přeju krásný zbytek týdne!

P.S. Kdo by chtěl, může mě sledovat i na facebooku, kde budou aktualizace častěji jak tady na blogu. :) Odkaz níže.

Facebook stránka