Seznamování

Zdravím vás už z Německa!

Včera v 5:30 jsem přijela do Mannheimu, kde už na mě čekal HD. Na nádraží všude bezdomovci, smrad z nich, prostě klasika. Rychle jsme to tam prošli, prý není bezpečné zůstávat tam delší dobu, haha. Když mi dával kufr do kufru auta, tak se smál a prohodil vtipnou poznámku o tom, že všechny Au Pairky si snad vozí kamení. No, s tíhou svého kufru bych tomu i věřila. :D Cestou do budoucího domova byly všude samé uzavírky - stejně jako u nás, akorát s tím rozdílem, že silnice nebyly rozdrncané. Celou cestu mi vyprávěl o místech, kterými jsme projížděli, takže jsem se i něco málo dozvěděla.

Cesta trvala tak hoďku zhruba. Prý je to tím, jak vše bylo uzavřené, jinak to tak dlouho netrvá. Ničemu to ale nevadilo, cesta byla fajn. Přijeli jsme, HM vyšla z ložnice a také mě přivítala. Ukázali mi můj pokoj (mám palác, nemůžu to ani srovnávat s kamrlíkem, který jsem měla v Anglii) a poslali mě, ať se ještě dospím, že musím být po cestě autobusem unavená. Padla jsem teda celá rozlámaná do postele, napsala ještě domů a pak jsem vytuhla ani nevím jak.

Měla bych asi shrnout i cestu autobusem, která byla celkem vtipná. Autobus přijel na čas, dala jsem kufr a jízdenku stevardce, ona si mě odškrtla... Ale to nejdůležitější, dala jsem jí občanku, když je to mezinárodní spoj. Ona mi jí obratem samozřejmě vrátila, ale já si jí někam založila, protože jsem se ještě loučila s maminou, tak aby mi nepřekážela. V tu chvíli mi to nevadilo, prostě jsem to neřešila. Vlezla jsem do autobusu, šla ke svému místu, kde jsem už měla spolusedícího. Naskládala jsem se tam se všema svýma krámama, sedla si a že si jdu zkontrolovat občanku, jenže ona nikde! V tu chvíli mě polil studený pot, autobus ještě neodjel, tak jsem volala na maminu ven, jestli mi tam nevypadla. Ona mě neslyšela, tak jsem to řekla hlasitěji. Ona mi odpověděla, že nic tam není, že jí musím mít u sebe. Na to jsem jí řekla, že jí nemám... No komedie prostě, alespoň pro ty, kteří seděli kolem a mohli to vidět. Hrabala jsem v batohu, kabelce, u notebooku, v bundě... Občanka nikde. Volala mi mamina, jestli jsem jí už našla. Já v zoufalosti, skoro v slzách, řekla, že ne, že jí prostě nemám. Fakt jsem vypadala jako v Účastnících zájezdu, i jsem si tak přišla. Samozřejmě, pas jsem si s sebou nebrala, takže už jsem viděla všechny možné scénáře, jak si nás zrovna na hranicích vyčíhnou, budou nás kontrolovat a já jim nebudu mít co ukázat, takže mě vrátí pěkně zpátky, protože řidičák mi stačit nebude. Naštěstí autobus zastavil ještě před hranicema, aby si lidé mohli udělat pauzu a řidiči se vystřídali. Můj spolusedící vylezl a já mohla začít hledat pořádně. Světe div se, kartička s mojí hloupou fotkou byla spadlá pod sedačkama před náma. Chtěla se mi začít juchat a znovu brečet - tentokrát ale štěstím. :D Můj spolusedící se vrátil, pravděpodobně nešlo přehlédnout moje štěstí, takže se zeptal, jestli jsem tu občanku už našla. Šťastně jsem řekla, že ano, ještě jsem se radši znovu podívala, jestli jí opravdu mám. Pak se autobus zase rozjel, ještě jsme si chvilku povídali a já mohla jít spát, abych si aspoň trochu odpočinula. Divila jsem se, ale spalo se mi mnohem lépe, než když jsem jela z Londýna. Možná to bylo tím, že jsme se vedle sebe trochu složili, aby to bylo pohodlné oběma. Prospala jsem tedy skoro celou cestu, ale postel je stejně postel, co si budeme povídat. :) Každopádně cesta utekla, já jí přežila ve zdraví i s občankou a můžu si začít užívat v Německu.

Jsem tedy ráda, že další cestu absolvuju až na Vánoce. To už by snad mohlo být klidnější, když jsem se teď poučila. Z pokoje jsem se vyhrabala kolem deváté a šla nahoru. Se všema jsem se nasnídala, předala jsem dárky a začala si hrát s T. Měla neuvěřitelnou radost z foukacích fixů, což mě opravdu potěšilo. Celé dopoledne jsme foukaly společně obrázky, vydržela u toho až do oběda. Bylo krásné vidět, že malé dítě má opravdu radost z takovýchto maličkostí! Nemá tedy cenu vymýšlet nějaké složité dárky, které pak akorát tak budou ležet v koutě. Líbila se jí i knížka se samolepkama, ale fixy byly jednoznačně na prvním místě.

Po obědě jsme s T. stavily hrady z kostiček, hrály si na princezny... A pak jsme jely já, HM a T. do Grünstadtu. Je to malé město, které je vzdálené +- 30 minut (díky objížďkám zase naskakuje čas, jak jinak...). Městečko je to sice malé, ale je tady prý vše, co člověk potřebuje, což je fajn. V kavárně jsme si daly zákusek a kafe, povídaly si. Měla jsem výborný jablkový koláč, ňam! Všude bylo neuvěřitelné množství lidí, ale nijak mi to nevadilo. Myslím si, že je to hlavně tím, že všechno (kromě supermarketů) zavírá nejdéle ve čtyři a v neděli je zavřeno úplně všude. Svým způsobem je to hrozně super, protože rodiny tráví alespoň jeden den v týdnu spolu... Na druhou stranu mi to přijde hrozně zvláštní, když jsem od nás zvyklá na něco jiného. :)

Začátek ulice, kde jsou samé kavárny/restaurace a obchůdky.  

Abych celkově zhodnotila dojem z města, tak je úžasné! Spousta obchůdků s pohledy, suvenýry, prostě super. Dojem akorát kazilo počasí, protože bylo zataženo a čekala jsem, kdy začne pršet. Naštěstí si déšť počkal až na večer, kdy mi bubnoval do okna. 

Také jsme tam v jednom obchodě potkaly Češku! Já hlídala T., zatímco HM platila. Mluvím na ní česky, paní se otočila a ptala se mě, jestli jsme také Češi. Tak jsem jí vysvětlovala situaci, HM se otočila a divila se. Ona prý nikoho nepotká jak je rok dlouhej a já hned první den. Všechny jsme si šly sednout ven na lavičku a povídaly si, kavárny už byly bohužel zavřené. Paní má půlroční krásnou holčičku. :) T. si jí hned zamilovala, měla jí jako panenku. Pořád jí hladila a usmívala se na ní. Vyměnily jsme si tedy kontakty, s tím, že se určitě vzájemně kontaktujeme, takže uvidíme.

Dneska mám "super lazy day" a zítra už oficiálně začínám. HM mi říkala, že mě musí jít nahlásit na radnici, tak jsem zvědavá kam. Tady, kde bydlíme, chcípnul pes, takže pochybuju, že by tu byla radnice. :D No uvidíme, jestli to bude další malej výlet! :)

Pohled do zmiňované ulice.

Před odjezdem.